Ahoj lidi! Hledáte možnosti, jak se posunout ve svém profesním a osobním životě?

Pro 5 nových lidí, kteří mají chuť ke změnám svého života a chtějí rozvinout svůj potenciál, mám nabídku rozhovoru přes SKYPE zdarma. Ozvěte se mi na mobil 605123130, abychom se domluvili kdy.                          Dagmar Sofie


Projekt ZÁZRAK V KRYCHLI - návrh 

a provedení 5.E ZŠ JUVENTA MILOVICE a kroužky Smaltování a enkaustika

 a fotokroužek Milovičtí divočáci

S láskou a vděčností...

                                                                     Dagmar Sofie

Nesnažte se splnit si sny,

                                 splňte si je!

                 Dagmar Sofie

Adventní období miluji snad nejvíce z celého roku...



Kéž přinese lidem zastavení v klidu vlastní duše...
Tady a teď jsem vděčná za dary, kterých se mi dostává...

S láskou                                                                 Dagmar Sofie

Z nově vydaného almanachu mám radost.

Věřím, že má otevřenost může mnohým pomoci...

Srdečně zveme, těšíme se ...

Fandící radosti, lásce a nadšení, vděčná za dění,

Koukám, kam peláší čas...

Apríl z rovnice o jaru už dávno vypadl.

Humor naštěstí zůstává se mnou stále, jsem mu vděčná,

bývá veselý, i když někdy krutý společník.

Jedno je jisté,

bez něj už ani chvíli

Úplňkem umocněno žijeme dál...

jako o závod...

Zvláštní bonus, ta smrt.

Nesmrtelný zdá se smrtelník sám sobě

A zasměje se nejspíš až v hrobě

Sám sobě

Sečteno

Znásobeno

Podtrženo

Zaklapnuto víkem rakve

Tma, ve tmě tmoucí, děsí nesplněné sny...

Avšak já žiji 

a každé ráno 

s láskou a vděkem 

                    vítám svítání...

                    Dagmar Sofie

Fotománie z toulek 

Srdečně zvou Milovičtí divočáci dne 12.4.2018 

do Městské knihovny

 v Milovicích

Výstava Symbolická moc českých korunovačních klenotů.

U příležitosti 25. výročí vzniku České republiky a na počátku jubilejního roku 2018, ve kterém si připomínáme 100. výročí založení Československa, byly ve Vladislavském sále Pražského hradu od 16. do 23. ledna 2018 mimořádně vystaveny české korunovační klenoty.

V pondělí večer jsem na internetu zaregistrovala výstavu korunovačních klenot v Praze s názvem Symbolická moc českých korunovačních klenotů a nečekaně rychle se mi podařilo zařídit, abych na výstavu jela se svou třídou páťáků ve středu. Když jsem ráno v 7h kupovala dvě kytice růží v Tesku, jako pokaždé, jedeme-li s fotokroužkem Milovičtí divočáci někam na výlet, nenapadlo mne, jakých pocitů štěstí se díky těmto růžím dočkám...

Cestou vlakem na Masarykovo nádraží do Prahy jsem vyprávěla dětem o svých rodičích a o cestě z Moravy na stejnou výstavu, když jsem byla já malá. I dnes vnímám v srdci stejnou vděčnost za možnost zhlédnutí výstavy korunovačních klenotů jako tehdy... Jsem vlastenec tělem i duší, jen přesně nevím, jak vlastně přiblížit dnešním dětem tento takřka vymizelý úkaz...

Před vstupem do Vladislavského sálu si každé z dvaceti dětí vzalo jednu růži, aby si cestou výstavou nebo po ní vybralo někoho, komu růži věnuje. A pak jsem se nechala unést vzpomínkou, korunovační klenoty mne vrátily do dětství a prožila jsem znovu chvilky s rodiči, Vladislavský sál ve své slavnostní atmosféře, která nás objala, podtrhl důstojnost situace. Vzpomínky na dětství a pozorování drahokamů, které měly tu čest zdobit Karla IV., mou oblíbenou postavu z našich bohatých národních dějin, spolu s bezprostředností mých malých svěřenců, to vše mne přimělo k slzám dojetí...Nejen přirozenost a jakási grácie s jakou rozdávali růže, ale jejich vztah k situaci mne přesvědčil, že semínko vlastenectví zaseté do jejich dušiček se pravděpodobně dočká úrodné půdy...Uvědomila jsem si, že jde o úžasný okamžik nesmírné radosti mého srdce, ti malí vlastenci tady rozdávají růže a možná o svém vlastenectví ještě doopravdy neví...Moje vděčnost za prožité okamžiky je bezmezná, vnímám důležitost své práce právě v oblasti vzdělávání čím dál tím více jako nezbytnou a mám radost z pocitu šíření osvěty. S nadšením pozoruji udivené cizinky a jejich úsměvy na tvářích, když každá pochopí, že kvetoucí růže je pro ni....

Mí malí studenti netuší, jak obrovskou radost působí mému srdci, protože když v katedrále svatého Víta zapalujeme svíčky, klopím zrak, aby si nevšimli slz v koutku očí. Posvátná chvíle...Výměna hradní stráže je neméně důstojným zážitkem, který si užíváme. Procházeje uličkami úzkými, které se klikatí tak jako životní cestičky, rozdávaje poslední růže, mladí svěřenci se smíchem hlaholí a sluneční paprsky s větrem lednovým slzičky v koutku mého oka osuší...Praho, matičko měst, děkuji za to množství tvých klikatých cest...

Král Karel jistě by radost měl z pážat se mnou. Jsou-li oni naší budoucností, tak není obav třeba žádných... Děkuji svým páťákům ZŠ TGM Milovice za nezapomenutelný zážitek.

Dagmar Sofie Molinová

Srdce

Lidské srdce o souřadnicích

(láska, smůla, náhoda)

je středem života, rovnoběžníku,

jehož úhlopříčky chvil se půlí.

Tato definice platí v trojrozměrném prostoru světa,

i když si každou chvíli nemůžeš dát do rovnice

o jedné krásné neznámé.

Často Ti některá situace připadá neřešitelná,

ale kdykoli se zamyslíš nad rovnicí štěstí,

přijdeš na to,

že má nekonečně

mnoho

řešení.

Lidskost

Jak blízko má toto slovo k lidstvu

A jak je někdy vzdálené samotnému člověku

Ťukání na srdce

Na dvířka srdce okamžik zaťuká

Čas nikdy nefňuká

Škvírkou láska nenápadně vklouzne

Zastaví se a rozhlédne se dlouze

Bezpodmínečně se rozprostře

A čeká

Čeká na člověka

Nevinnost

Řekneš-li zůstaň,

stejně odejdu

Budu odcházet šťastná

Budeš-li mlčet,

stejně odejdu

Zamávám ti z dálky

Řekneš-li jdi už,

odejdu

Jako bych nikdy nebyla přišla

Zázraku to stačí

Vděčná za zázraky

Však víš, vnímáš je taky

Zázračně léčí rosa po ránu

Bosé nohy kráčí, když si přivstanu

Zázraku to stačí

Denně zázračně slunce v mé duši vychází

a všechny intriky a špínu paprskem pryč vyhází

obzorem duha klene se

a radost srdcem směje se

Zázraku to stačí

Slza se v rosu promění

v objetí láska oněmí

Zázraku to stačí

Procitnu rovnou do snu

A posté znovu žasnu

Zázraku to stačí

Žít

Kousek po kousku

Jak cukru v ubrousku

Vážit si času

Každičkou chvíli zvlášť

Okořenit

Dneška si nejvíc cenit

Pomíjet zášť

Pro samotnou krásu

Užívat všeho

Vždyť dočasu

Snít

Kousek po kousku

Jak soli v ubrousku

Hledáš-li ve snu spásu

Navzdory všem i času

Duše obrazů

Jen tak

pohladíš barevným štětcem plátno

zlehýnka

A malování stává se vášní

znenadání

nic platno

pak ještě jedním tahem

stejně zlehýnka

a nepřijde ti ani zvláštní

jak další tah se hrne šmahem

Jen tak

barevný svět do sebe tě pohltí

a s pocitem

nepřestanu ani po smrti

zas barvy mícháš do sebe

a s duhou se kleneš do nebe

Pak najednou štětec pokládáš

A beze slova aniž se znovu podíváš

víš, že dílo máš

S obličejem v dlaních

Vyčkáváš

Zrychlenými kroky přiblíží se

Je třeba nechat vše na nich

vznesou se nebo ne

Duše obrazů

Čarodějka

Přírodo.

Jsi mocná čarodějka.

Skláním se před tebou v úctě veliké.

Přírodo,

Jsi také dobrodějka.

Umíš, my víme, divy všeliké.

Okouzlena tvou září v sluneční den

radovat tehdy chce se mi jen.

Však tiše sedící,

když zlověstně běsnící

zkázu rozséváš,

deštěm řeky přeléváš,

zlobící se na svět,

nehledíce na květ.

Jindy zas trpělivě pozoruješ berušku

než roztáhne křidélka k letu

a pomáháš motýlům,

aby se měli k světu.

Obdivuji se ti.

A nikdy nepřestanu.

Ledovění

Zimy nestálé třpytivé jmění

Se sluncem najednou není

V rosu se změní

A s jarem se zazelení

Mocná je čarodějka příroda

...

Uvízlá ve starých vrstvách prachu s neskutečně něžnými sny,

loupeš jak cibuli slupky dávných strachů...

Dostat se chceš ke kořenům a ke slunci.

Jenže kořeny bývají hluboko v zemi

a slunce vysoko na obloze.

Co s tím?

Ať si nebe pláče, chce-li...

Déšť místo sněžení

Ideální není

Obloze plakat se zachtělo

Ať tedy pláče

Slzy s deštěm splývají

A prší ještě

A víc a více

Zhasíná i plamen svíce

Trakaře chystá nebe

Samotná ruka zebe

Nepomůže rukavička nic

Déšť bubnuje čím dál víc

Ať si nebe pláče, chce-li...

Láska zahřeje

Svítí naděje

Najde se dlaň s dlaní

Nejde jen o zdání

ze sna láskou probuzena

šťastná, jak umí jen žena

růžový deštník nad hlavou

a zvláštní chůzí houpavou

protančí náměstím

ruku v ruce s ním

kams do tepla

a jiskří...

Ať si nebe pláče, chce-li...

Rosokapky pro nový den...

V hluboké úctě před živly,

Slzu v koutku oka vděčně vnímám

A žasnu, kolik je v ní skryto lásky...

Slza koulíc se po tváři

Nadějí ve svitu svíce zazáří...

Srdce tlukoucí štěstím žití bez nadsázky,

vítajíc nový den,

prouděním krve hladí všechny vrásky...

Andělských vnuček hlídám bezstarostný sen

O mír a harmonii nebesa pokorně prosím

Roztírajíc slzu v dlani

Sílu soli vnímám

Pokorné díky za ni...

Pro lidi rodí se nové svítání...

Pro lidskou lásku zvony vyzvání...

Zase se klaním samotné zemi

zaslouží si vděk a uznání

A znovu žasnu s pokorou pro zázrak žití...

Řetězení...

Najednou koukám, jak řetězení

Ovládlo žití mého dění...

Znenáhla děje se

Řetězení

Jak lavina hrne se

Všecičko kolem mění...

Babičko, co je řetězení?

Otázka ozve se...

Řetězení

To jsou nitky snění

Co připletly se do dne dění...

Láskou vzácný vzor tkají

Až člověku dech se tají...

Jakoby si chvíle předávaly znamení

Která nádherná bytost zde ještě není

Jako když se mí studenti za ruce chytí

A že srdce jim jasnou září svítí

vykročí společně vítat svítání

A rosu lásky chytají do dlaní...

Každá duše má svou do dvojice,

Já tu svou našla...

Co ještě chtít více...

Jak stisknout ruku životu?

Den jasnější dnes než jindy díky žáru srdce mého

Žár sálá jako oheň z něho

Praská i skála

Co v cestě by stála

Krása lásky posedla mé srdce

Jako blesk z nebe

Náhle a sladce a prudce

A já se skláním

před poznáním

Děkujíc zcela odevzdaně

A natahujíc k žití dlaně

Chtíc pohladit jej po tváři

Oči snem se rozzáří

Však dlaně klesnou pojednou

Podivím se nejednou

Nemá život tvář jednu

Úžasem zjištění trochu zblednu

Nelze mu ruku stisknout

Tvář pohladit

Snadno ho možno zranit

Snadno ho možno ztratit

Děkujíc žití

Slunci co svítí

Úklonou pokoru životu

Za jeho pestrou ochotu

Se mnou být vzdávám...

Živote

Tobě díky mávám

Krasohledění

Ten krasohled jsem dostala dárkem od mé lásky...

Krasohledění je snění s otevřenýma očima,

Skutečný sen, jež ve dne se počíná...

Tak se dívá láska...

Krasohledění samotnou krásu podtrhuje

Přirozeně s tebou tu je

A kouká na svět rozesmáté

Až pomíjivost okamžiku zamrazí

Však to znáte...

Uteče okamžik jakoby se ani nikdy nestal

S hvězdami brouzdáš se oblohou

Celou noc jen tak na nohou

Abys človíčku svítání nepropás

Koukej, už vchází jeho čas...

Jitřenka

Kohouti

Snu krkem zakroutí...

Ze sna je vzpomínka jen

Vybledne, než začne den...

Tu vezmi krasohled

A vše se změní hned...

Obejme tě sama láska

.

Pod proudem dění

Pod proudem dění

občas

člověče, zastav se

spočiň v kráse

s pokorou děkuj nebesům

stále

Pod proudem dění

občas

Koukáme vykuleně

život kams uhání

stále

občas

třeba vykolejí vlak

Lidé se zastaví

vždycky až pak

občas

vichřice stromy poláme

a nám dojde, že přírodu vlastně neznáme...

vždycky až pak

občas

se nás láska dotkne

slunce duši krajkou protkne

už je to tak

občas

umře někdo blízký

bolí nevyřčené stesky

vždycky až pak

občas

člověk zastaví se

a v zrcadle uvidí se

už je to tak

občas

v srdci růže zavoní

trnem kapka krve zaroní

už je to tak

občas

slzy tečou samy

schovat chceme se u mámy

už je to tak

občas

smíchem svět zazvoní

radost z dění je na koni

už je to tak

pod proudem dění

občas

člověče, zastav se

a spočiň v kráse

s pokorou děkuj nebesům

stále...

Pokloň se včas

Úklona přírodě za její odhodlání

dýchat pravidelně a zhluboka.

Příroda moudrostí svou svobodu brání,

těžkou práci zastává,

též lidské ego léčí.

Bývá teď často churavá.

Díky její péči vzduch nebolí.

Staň se cokoli, sebe ubrání a dobře udělá.

Že člověk bláhový, to vždycky věděla.

Pro lidské vrtochy má pochopení,

však lidský tvor nezná míru

a příroda ztrácí víru

v lidskost od kosti.

Díky krutosti,

dravosti

a nelidskosti v člověku,

co sžírá lidstvo od věků,

přírodu člověk bavit přestává

a katastrofy tedy přehrává

aby si nezbedník lidský prohřešky své rasy uvědomil.

Občas se najde lidumil

a přírodu zase ukonejší.

Však ona ví, jak chová se k ní lidstvo zdejší

a trpělivost ztrácí,

Nevím, zda pomohou nám andělé a draci.

Člověče, pokloň se včas!

Žádný člověk není ostrov

Človíčka přirovnala bych k oblázku,

co mořem bloudí pro lásku...

Vlny s ním hází podle větru

a blíží-li se pólu,

v ledové kře pluje spoustu metrů

Mráz vyrovná se bolu

láska zmrzne, i kdyby nechtěla

Oceán ohladí oblázku všechny hrany

otáčením na všechny strany

Oblázek skutálí se do sebe

a vklouzne rovnou do nebe

Díky, že žádný člověk není ostrov

Carmen

Chvíle si utíkají za svým potěšením

Podpatek boří se hluboko do duše

Tančící

Zmatená

Vírem tance zmámená

Kdoví,

Zdali šance,

Nohou bosou

Ranní rosou

Cítit

Jak růže rostou...Lidskost

Jak blízko má toto slovo k lidstvu

A jak je někdy vzdálené samotnému člověku

Ťukání na srdce

Na dvířka srdce okamžik zaťuká

Čas nikdy nefňuká

Škvírkou láska nenápadně vklouzne

Zastaví se a rozhlédne se dlouze

Bezpodmínečně se rozprostře

A čeká

Čeká na člověka

Nevinnost

Řekneš-li zůstaň,

stejně odejdu

Budu odcházet šťastná

Budeš-li mlčet,

stejně odejdu

Zamávám ti z dálky

Řekneš-li jdi už,

odejdu

Jako bych nikdy nebyla přišla

Zázraku to stačí

Vděčná za zázraky

Však víš, vnímáš je taky

Zázračně léčí rosa po ránu

Bosé nohy kráčí, když si přivstanu

Zázraku to stačí

Denně zázračně slunce v mé duši vychází

a všechny intriky a špínu paprskem pryč vyhází

obzorem duha klene se

a radost srdcem směje se

Zázraku to stačí

Slza se v rosu promění

v objetí láska oněmí

Zázraku to stačí

Procitnu rovnou do snu

A posté znovu žasnu

Zázraku to stačí

Žít

Kousek po kousku

Jak cukru v ubrousku

Vážit si času

Každičkou chvíli zvlášť

Okořenit

Dneška si nejvíc cenit

Pomíjet zášť

Pro samotnou krásu

Užívat všeho

Vždyť dočasu

Snít

Kousek po kousku

Jak soli v ubrousku

Hledáš-li ve snu spásu

Navzdory všem i času

Duše obrazů

Jen tak

pohladíš barevným štětcem plátno

zlehýnka

A malování stává se vášní

znenadání

nic platno

pak ještě jedním tahem

stejně zlehýnka

a nepřijde ti ani zvláštní

jak další tah se hrne šmahem

Jen tak

barevný svět do sebe tě pohltí

a s pocitem

nepřestanu ani po smrti

zas barvy mícháš do sebe

a s duhou se kleneš do nebe

Pak najednou štětec pokládáš

A beze slova aniž se znovu podíváš

víš, že dílo máš

S obličejem v dlaních

Vyčkáváš

Zrychlenými kroky přiblíží se

Je třeba nechat vše na nich

vznesou se nebo ne

Duše obrazů

Čarodějka

Přírodo.

Jsi mocná čarodějka.

Skláním se před tebou v úctě veliké.

Přírodo,

Jsi také dobrodějka.

Umíš, my víme, divy všeliké.

Okouzlena tvou září v sluneční den

radovat tehdy chce se mi jen.

Však tiše sedící,

když zlověstně běsnící

zkázu rozséváš,

deštěm řeky přeléváš,

zlobící se na svět,

nehledíce na květ.

Jindy zas trpělivě pozoruješ berušku

než roztáhne křidélka k letu

a pomáháš motýlům,

aby se měli k světu.

Obdivuji se ti.

A nikdy nepřestanu.

Ledovění

Zimy nestálé třpytivé jmění

Se sluncem najednou není

V rosu se změní

A s jarem se zazelení

Mocná je čarodějka příroda

...

Uvízlá ve starých vrstvách prachu s neskutečně něžnými sny,

loupeš jak cibuli slupky dávných strachů...

Dostat se chceš ke kořenům a ke slunci.

Jenže kořeny bývají hluboko v zemi

a slunce vysoko na obloze.

Co s tím?

Ať si nebe pláče, chce-li...

Déšť místo sněžení

Ideální není

Obloze plakat se zachtělo

Ať tedy pláče

Slzy s deštěm splývají

A prší ještě

A víc a více

Zhasíná i plamen svíce

Trakaře chystá nebe

Samotná ruka zebe

Nepomůže rukavička nic

Déšť bubnuje čím dál víc

Ať si nebe pláče, chce-li...

Láska zahřeje

Svítí naděje

Najde se dlaň s dlaní

Nejde jen o zdání

ze sna láskou probuzena

šťastná, jak umí jen žena

růžový deštník nad hlavou

a zvláštní chůzí houpavou

protančí náměstím

ruku v ruce s ním

kams do tepla

a jiskří...

Ať si nebe pláče, chce-li...

Rosokapky pro nový den...

V hluboké úctě před živly,

Slzu v koutku oka vděčně vnímám

A žasnu, kolik je v ní skryto lásky...

Slza koulíc se po tváři

Nadějí ve svitu svíce zazáří...

Srdce tlukoucí štěstím žití bez nadsázky,

vítajíc nový den,

prouděním krve hladí všechny vrásky...

Andělských vnuček hlídám bezstarostný sen

O mír a harmonii nebesa pokorně prosím

Roztírajíc slzu v dlani

Sílu soli vnímám

Pokorné díky za ni...

Pro lidi rodí se nové svítání...

Pro lidskou lásku zvony vyzvání...

Zase se klaním samotné zemi

zaslouží si vděk a uznání

A znovu žasnu s pokorou pro zázrak žití...

Řetězení...

Najednou koukám, jak řetězení

Ovládlo žití mého dění...

Znenáhla děje se

Řetězení

Jak lavina hrne se

Všecičko kolem mění...

Babičko, co je řetězení?

Otázka ozve se...

Řetězení

To jsou nitky snění

Co připletly se do dne dění...

Láskou vzácný vzor tkají

Až člověku dech se tají...

Jakoby si chvíle předávaly znamení

Která nádherná bytost zde ještě není

Jako když se mí studenti za ruce chytí

A že srdce jim jasnou září svítí

vykročí společně vítat svítání

A rosu lásky chytají do dlaní...

Každá duše má svou do dvojice,

Já tu svou našla...

Co ještě chtít více...

Jak stisknout ruku životu?

Den jasnější dnes než jindy díky žáru srdce mého

Žár sálá jako oheň z něho

Praská i skála

Co v cestě by stála

Krása lásky posedla mé srdce

Jako blesk z nebe

Náhle a sladce a prudce

A já se skláním

před poznáním

Děkujíc zcela odevzdaně

A natahujíc k žití dlaně

Chtíc pohladit jej po tváři

Oči snem se rozzáří

Však dlaně klesnou pojednou

Podivím se nejednou

Nemá život tvář jednu

Úžasem zjištění trochu zblednu

Nelze mu ruku stisknout

Tvář pohladit

Snadno ho možno zranit

Snadno ho možno ztratit

Děkujíc žití

Slunci co svítí

Úklonou pokoru životu

Za jeho pestrou ochotu

Se mnou být vzdávám...

Živote

Tobě díky mávám

Krasohledění

Ten krasohled jsem dostala dárkem od mé lásky...

Krasohledění je snění s otevřenýma očima,

Skutečný sen, jež ve dne se počíná...

Tak se dívá láska...

Krasohledění samotnou krásu podtrhuje

Přirozeně s tebou tu je

A kouká na svět rozesmáté

Až pomíjivost okamžiku zamrazí

Však to znáte...

Uteče okamžik jakoby se ani nikdy nestal

S hvězdami brouzdáš se oblohou

Celou noc jen tak na nohou

Abys človíčku svítání nepropás

Koukej, už vchází jeho čas...

Jitřenka

Kohouti

Snu krkem zakroutí...

Ze sna je vzpomínka jen

Vybledne, než začne den...

Tu vezmi krasohled

A vše se změní hned...

Obejme tě sama láska

.

Pod proudem dění

Pod proudem dění

občas

člověče, zastav se

spočiň v kráse

s pokorou děkuj nebesům

stále

Pod proudem dění

občas

Koukáme vykuleně

život kams uhání

stále

občas

třeba vykolejí vlak

Lidé se zastaví

vždycky až pak

občas

vichřice stromy poláme

a nám dojde, že přírodu vlastně neznáme...

vždycky až pak

občas

se nás láska dotkne

slunce duši krajkou protkne

už je to tak

občas

umře někdo blízký

bolí nevyřčené stesky

vždycky až pak

občas

člověk zastaví se

a v zrcadle uvidí se

už je to tak

občas

v srdci růže zavoní

trnem kapka krve zaroní

už je to tak

občas

slzy tečou samy

schovat chceme se u mámy

už je to tak

občas

smíchem svět zazvoní

radost z dění je na koni

už je to tak

pod proudem dění

občas

člověče, zastav se

a spočiň v kráse

s pokorou děkuj nebesům

stále...

Pokloň se včas

Úklona přírodě za její odhodlání

dýchat pravidelně a zhluboka.

Příroda moudrostí svou svobodu brání,

těžkou práci zastává,

též lidské ego léčí.

Bývá teď často churavá.

Díky její péči vzduch nebolí.

Staň se cokoli, sebe ubrání a dobře udělá.

Že člověk bláhový, to vždycky věděla.

Pro lidské vrtochy má pochopení,

však lidský tvor nezná míru

a příroda ztrácí víru

v lidskost od kosti.

Díky krutosti,

dravosti

a nelidskosti v člověku,

co sžírá lidstvo od věků,

přírodu člověk bavit přestává

a katastrofy tedy přehrává

aby si nezbedník lidský prohřešky své rasy uvědomil.

Občas se najde lidumil

a přírodu zase ukonejší.

Však ona ví, jak chová se k ní lidstvo zdejší

a trpělivost ztrácí,

Nevím, zda pomohou nám andělé a draci.

Člověče, pokloň se včas!

Žádný člověk není ostrov

Človíčka přirovnala bych k oblázku,

co mořem bloudí pro lásku...

Vlny s ním hází podle větru

a blíží-li se pólu,

v ledové kře pluje spoustu metrů

Mráz vyrovná se bolu

láska zmrzne, i kdyby nechtěla

Oceán ohladí oblázku všechny hrany

otáčením na všechny strany

Oblázek skutálí se do sebe

a vklouzne rovnou do nebe

Díky, že žádný člověk není ostrov

Carmen

Chvíle si utíkají za svým potěšením

Podpatek boří se hluboko do duše

Tančící

Zmatená

Vírem tance zmámená

Kdoví,

Zdali šance,

Nohou bosou

Ranní rosou

Cítit

Jak růže rostou...